Zcela v intencích úvodní věty jsem byl požádán o schůzku. Téměř tajemně znějící velmi zdvořilá prosba o setkání s tím, že můj blog a Sedlčansko a tak. A jméno, které mi bylo povědomé jen opravdu vzdáleně. Pro úplnost podotýkám že jen a jen proto, že má paměť na jména je stejně mizerná, jako je skvělá ta na obličeje a příběhy. Obličej, který jsem poznal vlastně hned, jak se můj víkendový host přiblížil na pro mě rozlišitelnou vzdálenost, zahalil zase tušení mlhou. Kontexty, které mi mozek přihrál, neseděly mé představě, a tak jsem se snažil především naslouchat a rozplétat vyprávěný příběh. Příběh, který mě přesvědčil, že mé tušení bylo přeci jen správné.

To, že si (možná) čtete tento článek i jinde, než na mém soukromém blogu, je důsledkem toho příběhu. Dohoda byla možná a díky mému tušení i rychlá, jelikož jsem dopředu přemýšlel, za jakých podmínek jsem schopen pro někoho psát. No a na základě naší dohody mi vytanula další logická otázka. PROČ vlastně píšu?

Určitě proto, že jsem svým založením spíše extrovert, a tak mi nevadí podělit se o věci ze svého života. Hlavním důvodem ale je, že píšu pomaleji, než mluvím, a někdy mluvím rychleji, než myslím. Psaní mi tohle ne vždy šťastné pořadí pomáhá udržet v mnohem přijatelnějších mezích. Pro mě i pro mé okolí. Strukturovaná forma příběhu, který se snažím zachytit, mě nutí si utřídit myšlenky. Osnova pak pomáhá očistit sdělení od balastu, protože dobrý článek se škrtá a nikoliv píše.

Když jsem si odpovídal na otázku o důvodech mého psaní, řekl jsem si, že by to byl dobrý úvodní článek. Takové moje vyznání víry i nevíry a také veřejné vyhlášení závazku. Nevěřím na náhody a tak jsem přesvědčen, že ani Vy tu nejste náhodou. A věřím, že si moje psaní najde své příznivce. Budu se tedy snažit, abych přiměřeně psal i dostatečně škrtal.

Na počtenou
Váš Jan Kořínek
_(Psáno pro „Sedlčanské noviny“:http://www.sedlcanske-noviny.cz/)_