Vzpomínka na Ronalda

23
10
2013
Leave your thoughts

V takovém neuspořádaném šáší a stromkoví leží okrouhlá aréna mě nepochopitelného účelu. Chvíli si ji prohlížíme, já spíše kvůli svým očím promhouřávám, když tu slyším tichounké, ale naléhavé mňoukání. Ta bílá skrvnka úplně nahoře se ozývala a volala o pomoc. Tak jsem zavolal zpátky. Okamžitě a za ustavičného mňoukání začal slézat a pokaždé, když zašel za ty hradbovité výčnělky, mňoukal. Asi aby držel aspoň akustickou vazbu, když nebyla vizuální.

Opatrně a jistě zároveň se blížila dlouhosrstá bílá kočka s hranatou hlavičkou a zrzavými znaky a ocáskem. A už na dálku do mňoukání vrněla jak traktůrek. Skoro se k nám rozběhla a když jsem si přičupnul, začala se otírat o nohy. Klidně se nechala vzít do náruče a motůrek běžel na plný výkon.

Koukli jsme se na sebe s Jitkou. Prahou se hnala povodeň a kočička byla zjevně v úzkých. “Co s ní?” ptal jsem se Jíti a zběžnou kontrolou v dlouhých chlupech jsem hledal, jestli jde o kocourka a nebo kočičku. “Přeci ji tu nenecháme?” nastolil jsem otázku dne, poté co skončila sexuální inspekce. Náš první společný závazek, hnalo se mi hlavou, když jsem zvažoval možnosti. Chodili jsme s Jitkou půl roku. Už jsme spolu i bydleli a ano, dovedl jsem si představit, že s touhle ženskou budu mít děti, ale znamená to, že už teď? Byť teda čtyřnohý. Krátká sebeinspekce a čekám na to, co Jitka. Vyhlížela zviklaně a chvilku jsme se jen dívali. “No a jak to budeme dělat? A co když někomu patří a jen se zaběhla?” padlo vlastně už rozhodnutí. Ještě chvilku jsme řešili, jak to zvládnout a jelikož se už stmívalo, položil jsem holku na zem a dal jsem jí v pravdě životní nabídku: “Tak jestli chceš bejt s náma, tak pojď.” Sebrali jsme se a šli po cestičce mezi keři. Bežela za námi, přimňoukávala a zarazila se až zpátky mezi lidmi na chodníku, když viděla psy. Vzal jsem ji do náruče a jelikož jsme v té době oba ulítavali na Harry Potterovi, dostala pro svou zrzavost jméno Giny Weasley.

Bylo tak tři čtvrti na devět, ale “svět je malý a o náhody v něm není nouze”. Cestou, hnedle nad Grébovkou, jsme viděli ještě otevřenou veterinární ordinaci. Nejlepší místo na kontrolu, zda není někoho místního. Nebyla, ale zato nám doktor oznámil, že je naše kočička mladý kocourek a odhadem váží tak kilo blech. Z Giny byl rázem Ronald a nový člen domácnosti.

Od té doby uplynulo 11 let a nějaký ten měsíc. Ronald stihnul prokázat nebývalé kvality a díky nim se z něj stal kamarád, který komunikoval, přál mi dobré ráno, když vybíhal po příkrých schůdkách na naše postelové patro, léčil psychicky rozložené návštěvy, jak to jen kočky umí a přinášel klid těm, kteří o něj stáli. Také vychoval mnoho dětí, že kočka je živý tvor a nejeden malý nezbeda skončil v slzách a s drápancem, ale vždycky po důkladném varování a nikdy jinak, než na ruce. Náš kočičí psycholog se neváhal obětavě uložit, když vám bylo ouvej, ani riskovat nepřízeň, protože ho někdo oběžuje. Komunikoval jako pravý Turek – s emocemi, ale čitelně a jasně.

Když jsme se přestěhovali v Vršovic na venkov, měl za sebou 2 roky brilantní kariéry polštáře domácího a kastraci. První noc v novém domě strávil koukáním z francouzského okna a hned jak noc minula, zmizel v zahradě, aby se za 5 minut vrátil s kořistí. Z uloveného rejska měl takovou radost, že ho dokonce sežral, a to bylo jeho jediné pochybení proti nefalšovaným kočičím pudům. Od té doby ovládnul náš ousek venkova ocelovou tlapkou a jestli mě na myších něco kdy trápilo, tak to bylo zametání jejich zbytků, protože doma se neměly šanci usadit.

V noci na dnešek náš zrzavý psycholog odešel. Podle paní doktorky mu selhaly ledviny. Intoxikace močovinou byla jasná a moč nezahuštěná. Chvilku si ještě po infuzi povídal s kočkami – dalšími pacienty, pak ho chvilku něco bolelo a nebo možná plakal, že se loučí, a když dostal lehkou sedaci, usnul a ve spánku odešel. Neumřela mi kočka, odešel kamarád, který neúnavně doplňoval kolorit toho našeho životního cirkusu. Budeš mi chybět, kámo!

Pokud si budete chtít zavzpomínat s námi, zahrajte si naše kocouří puzzle, je zcela viruprosté.