Kávový stolek

10
03
2013
Leave your thoughts

Měl jsem zrovna tak akorát doděláno, tak jsem naházel kolečko dřevem a následuji ten podivný samohyb sestávající z mé ženy a toho kulatýho nesmyslu. “Co s tim plánuješ?” zněla moje logická otázka, protože posledních 11 let mě naučilo, že Jitka nedělá nic jen tak samoúčelně.
“Ale, viděla jsem v jednom časopise takovej krásnej opletenej špalek, tak jsem si řekla, že si ho taky opletu.”
Tenhle výraz a tón už znám. Protesty, které se teprve začínaly rozespale rozhlížet, co by mohly kritizovat, jsem zase zahnal na kutě, a chopil se iniciativy. “Tak počkej, já ti ho aspoň oloupu z kůry.” přišel jsem se svou hřivnou, popadnul toho macka a zatáhnul ho dílny. Aspoň se s ním naposled pomazlím.

Jenže ouha! Jak začal pracovat poříz na kůře, vyloupnul se skutečnej krasavec. Červenohnědá vrstva jádrového dřeva krásně kontrastovala se žlutou měkkostí běle. V místech odření někdy tak před deseti lety navíc už letokruhy nepřirůstaly a vzniklo krásné ouško na jádře. Prostě fešák solidní. Podle váhy hodně solidní. (Aby nedošlo k omylu, poslední dvě věty pořád ještě popisují špalek, tak si prosím nechte ty jízlivé poznámky, ano?)

Zkrátka poté, co jsem ho očistil od kůry, prachu, kůrové drti a špíny, tedy asi po deseti minutách práce, řekl jsem si, že by z něj mohlo být něco víc, než jen kostra na klubko vlny. Prohlídnul jsem ho ještě jednou a pořádně, šáhnul pro dláto a pustil se to díla. V hoblici vrzalo, když jsem ořezával pořízem hmyzem a houbou napadenou běl, a v duši mi zpívalo. Má ta voňavá práce hodně co do sebe.

Zapomněl jsem na čas a jen jsem přepínal muziku do sluchátek, aby mi šla práce líp od ruky i od špalku. Kolem hoblice se vršila slušná kupička dlouhých hoblin od pořízu a krátkých od dláta, když jsem finalizoval jemnost řezu na místech, kde jsem musel šáhnout do špalku přes léta. Náhle se objevila Jitka. “Kde mám muže?” vyzvídala. Čtyři hodiny utekly jako voda a já zrovnu končil, když jsem zabrušoval vršek a spodek špalku.

“To je krása!” chválila mi moje milovaná žena výsledek. “To snad ani nebudu oplétat.”
“Doufal jsem, že to řekneš.” ulevilo se mi.

Popadnul jsem macka a vzal ho domů. Den na to jsem ještě koupil u Rouska kolečka, aby ten fešák získal na pohyblivosti i když nejsem doma a první fáze byla hotová. Jen jsem ještě musel počkat, až trochu vyschne, protože se v dřevníku řádně napil.

To bylo před třemi týdny, jenže včera jsem si všimnul, jak se začíná rozesychat. Začla se mu dělat hlavní vysýchací spára a navíc se začalo odlupovat to krásné bělové ouško. V sobotu jsem ho tedy začal napouštět lněným olejem ze spodní strany a dneska jsem udělal i tu horní. Vypil, syčák jeden žíznivej, bezmála litr, takže teď jen s napětím čekám, jestli to rozesychání olej zastaví a nebo mu budu ještě muset vykovat pás štíhlosti, aby se nám nerozkydnul po aťasu. Dám každopádně vědět, jak se ta Jitčina pomoc ve dřevníku vyvine.