Moje dcera se vydala v doprovodu Jitky směr Příbram. Tam, v bývalém dole, sídlí nájemní peklo. V čase mikulášském se sem sjíždějí autobusy malinkatých dětí, aby prošly mlýnicí psychologicky perfektně zpracované choreografie. Děti prochází štolou až do míst, kde je přehršel skvěle maskovaných čertů a také Mikuláš a anděl. Děti jsou celou dobu umravňovány a předstrášeny, aby vpadly do plné hrůzy náležitě nahlodány. V téhle atmosféře pak přijde děs v plné síle. Čerti se vrhnou na příchozí a ve vrcholném okamžiku hrají únos náhodného „hříšného tatínka“. V tento okamžik, tváří tvář vší té hrůze, se jeho malý chlapeček vzepjal a jal se tatínka před čerty hájit.

Do dnes mě ten příběh dojímá. Zkuste se na chvilku vcítit do pozice toho chlapečka: Okolo vás je cizí a záměrně nepřátelsky vypadající prostředí. Jste obklopeni mnoha obrovskými děsivými bytostmi, které jsou bezmála dvakrát větši a čtyřikrát těžší, než vy. A tito tvorové se rozhodnou, že vám vezmou jedinou bytost, která vám poskytuje pocit bezpečí, a v ideálním případě polovinu všech takových bytostí vašeho známého vesmíru. Bez ohledu na zjevně nulové šance se vrhnete ho zachránit.

A proč? Proč tohle všechno děláme? Když poslouchám rodiče kolem sebe, mám dojem, že to berou jako cennou pomoc při výchově. Straší čertem děti už několik měsíců dopředu, aby děti „byly poslušné“. A když už děti začnou hysterčit z neskutečného teroru, nastoupí Mikuláš a začně děti seznamovat s tím, kde „nejsou hodné“. Bytosti, které jste v živote něviděli o vás najednou ví něco, co reálně nemají šanci vědět. A to všechno proto, aby rodiče nemuseli říkat narovinu svým dětem, co si přejí a z jakého důvodu. V podstatě proto, aby rodiče nemuseli být rodiči.

Z mého úhlu pohledu skutečně rodiči nejste. Jste sadisti.