Spokojeně zuřit

18
06
2012
Leave your thoughts

Jen nechápu, kde všichni tihle šťastní lidé žijí. V mém okolí totiž určitě ne. Kolem mě se pohybují lidé, kteří mají starosti, jak vydělat na živobytí, strachující se o partnera, který pracuje příliš a jejichž děti, považte tu hrůzu, pláčou. Doufám tedy, že teď mě moji přátelé a známí neproklejí za to, že jsem je uvrhnul do klatby lůzy sobě rovné.

Dnes ráno jsem třeba sledoval svou mladší dcerku. Je velmi samostatná a šikovná, ale plakala a zuřila nad tím, že jí z horké houstičky spadlo máslo na šaty. Brala si to velmi osobně a svou frustraci dávala okázale a nepřeslechnutelně najevo. Kde se tedy, snažně vás prosím, ukrývají ty maminky, jejichž děti jsou pořád šťastné? I když… Chci já vlastně něco takového?

Tak si zkusmě udělat takový malý imaginární experiment. Začnu na úplném začátku, který jde dobře pozorovat. Matylda leží v postýlce a spinká. Je stará sotva pár hodin. A je spokojená.
Všechno je tedy v pořádku, že? Tedy všechno je v pořádku až do doby, kdy ji probudí bříško na jednom z konců. Podle mé zkušenosti nejčastěji na obou koncích. Nejprve se dostaví výraz přetlaku, pak se rozlije úlevný úsměv a pak se ozve pláč. Má totiž hlad z toho, jak se v bříšku uvolnilo místo. Měřeno reklamou jsem právě selhal jako rodič. Pláče mi totiž dítě. A pokud ukecám ženu včas, aby dítěti nacpala roh hojnosti, kterým já neoplývám, zase to brzy bude špatně. Matylda totiž později plakala i proto, že se chtěla jenom dívat kolem sebe a z leže na zádech neměla rozhled. Maminka by v tomhle případě jenom rušila. Pláč je tedy jejím, “Nezacláněj, matko!”. A já jsem zase v háji s plačícím dítětem, po němž se ostatní dívají, jak je nemožný. Čas postupuje a Matylda zjišťuje, že to otočení se je vlastně fajn. Teď jen jak na to?!

Pozoroval jsem ji tenkrát hodnou chvíli. Jak se snaží. Jak se kroutí. A také jak v ní narůstá zlost z toho, že jí to nejde. Jako bych to slyšel: “Sakra himl. Ještě kousek. Hlavu víc dozadu.” Bim! Zpátky na zádech a pláč a křik. S pocitem Heroda jsem raději odešel do kuchyně. “Jak se má Matylda?”, ptala se Jitka. “Spokojeně zuří, že se nemůže otočit.”, zněla má odpověď a Jitka jen pokývala souhlasně hlavou. Spokojené zuření v našem slovníku zdomácnělo. Když jsem totiž do pokojíčku přišel za půl hodiny, Matylda unaveně spala. Na bříšku.

Ano, tenkrát jsem ten moment prvního otočení propásl, ale o to bedlivěji jsem ji sledoval potom a viděl jsem, že tu zlost a frustraci potřebovala k tomu velikému kroku vstříc novým možnostem. Prostě se pořádně miminkovsky naprdla a hop a bylo. Je jedno co dalšího bylo. A když nebylo, tak se naprdla ještě víc. Od té doby umí spoustu báječných triků, třeba chodit, běhat, stát na jedné noze, číst a počítat.

A tak víte co? Nechte si tu vaši rezervaci konstantního štěstí. Nám je dobře v našem Outsiderově, kde se sice pláče, ale plakat je dovoleno. Kde nám věci nejdou, ale můžeme to změnit sami. Kde je sice zodpovědnost, ale i cesta vpřed, kterou si vybíráme my sami, bez ohledu na vkus reklamních agentur.