Probuzení

13
06
2012
Leave your thoughts

“Vítej, hrdino!”, zaznělo odnikud velebným hlasem.

Otočil se až všechno kolem zavířilo, ale tma byla všude.
“Kdo jsi?”, zeptal se váhavě.

“To teď není není důležité.”

“A co tedy je?”

“Ty.”, zaznělo lakonicky.

Zarazil se. Snažil se uspořádat myšlenky, ale ty z toho probuzení vypadaly jako vysypaná krabička se skládačkou.
“Já? Jak můžu být důležitý? Vždyť nedám dohromady ani svoje jméno.”, oponoval chabě, ale jeho nejistota ho svým způsobem posilovala.

“Budeš muset hledat.”

“Ale co mám hledat? Nevím kdo jsem ani kde jsem. Co ode mě tedy chceš?” Začínala v něm narůstat netrpělivost, tahle situace mu nevyhovovala.
Zamáchal rukama kolem sebe a nahmatal podivný kabel, připojený k jeho tělu.
“Kde vlastně jsem?”

“I na to budeš muset přijít.”

Netrpělivost se přetavila do zvláštního rezignovaného odhodlání. Povzdychl si a začal rukou hledat konec toho kabelu.
Končil ve stropě kousíček nad ním. Zkusmo zatahal, ale nic se nedělo.
Pustil kabel a zašátral kolem sebe. Stěny byly tak blízko! Jen v podlaze jako by byla stěna poddajnější.
“Co mám teda dělat?”, došlo mu na chvilku odhodlání.

“Nejdřív budeš muset najít cestu ven.”

“A pak?”

“Pak tě čeká Úkol.” To velké Ú z věty přímo trčelo.

“Úkol, jaký úkol? O ničem nevím. Mám problém si najít i nohy a ty po mě chceš splnit nějaký úkol?!”, rozzlobil se.

“Já? Já vůbec ne. Já jsem jenom průvodce. Ten úkol sis vybral ty sám.”

“Ale já si na nic nepamatuju.”

“Tak to asi bude dlouhé hledání.”

“Ty si mi teda průvodce! To jsem to fakt vyhrál!!”

“Zkus to z jiného konce. Co by ti pomohlo?”

“Ježkovy voči, já nevim!”, odseknul naštvaně.
“No, možná, třeba vědět, proč jsem tu?”

“To už jsem ti povídal. Je před tebou velký úkol. Životní úkol, dalo by se říct. Co dál?”

Ta velebnost ho dráždila, ale zlost mu projasnila myšlenky.
“Tak aspoň co to bude obnášet?”

“No, na začátku to možná bude trochu krvavé, ale to se časem usadí. A pak už je to jenom na tobě.”

“Kravavé? Sakra!”, ta představa ho svazovala.

“A co když to nezvládnu? Můžu se vrátit?”, svitla mu naděje.

“Vrátit? Zajímavá myšlenka.”, zaznělo a do velebného tónu se vmísila špetička pobavení.
“No svým způsobem se dokonce musíš vrátit, takže ano. Když to nezvládneš, tak se vrať.”

Ten lehký úsměv mu sice moc jistoty nepřidal, ale koneckonců, ten hlas bylo jediné, co teď měl. A kabel. A zdi.
“Dobře. Řekneš mi aspoň, kudy ven?”

“Co myslíš ty?”

Už ho ta velebnost vážně štvala! “Nevim, nic si nepamatuju, znám jenom tebe a nedám dohromady ani prsty na nohou.”, zakřičel.
“Jediný místo, který je jiný, je tady v podlaze, ale já jsem tu připoutanej.”

“Asi to budeš muset risknout a věřit mi, že cesta odsud vede.”

“A víš co, máš pravdu. Radši cokoliv, než další neurčitý kecy.”, definitivně se naštval.
“Měj se a…”, na chvilku se zarazil
Překvapilo ho to, ale skutečně cítil cosi jako vděk. “…a dík!”
Napružil se proti tomu poddajnému místu.

Porod začal.