Z rodinné šperkovnice: Křen je špatnej na nohy

16
05
2012
Leave your thoughts

Když můj dědeček zrovna nemlátil prázdnou slámu na schůzích KSČ, což prý bývala docela oblíbená zábava a lidová taškařice, živil se jako mašinfýra. Dokonce jako fýrovská šlechta, jelikož se vypracoval až na dálkové rychlíky. Ne vždycky, ale občas se podařilo a to byl doma vždycky svátek. Bylo to totiž dobře placené. Děda slavnostně sbalil polívku, do ní dal buchty, babiččino raněné kuchařské srdce uklidnil chápavým zabručením “No co, má se to smíchat v hubě a nebo až v žaludku!” a už jen s jedním kastrůlkem vyrazil.

Tenkrát měl už dopředu určený termín dálkové trasy, kdy se točil do Brna a zpátky. Nejspíš proto, že to znamenalo odpočinek od babičky na den a půl, než zase nastoupil do mašiny a dovezl ji i sebe zpátky do domovského depa, těšil se na to, jako vždycky. Jako bych to viděl. Vítr mu čechrá knír, nezbytná cigareta žhne jsouce středobodem mužné tváře a slunce se leskne na osmahlém čele zdůrazňujíce tak cézarovský kolárek vlasů pod urbanisticky pokročilým účesem. Já mám totiž vlasy po babičce, a tak si češu pěšinku. Děda už tenkrát byl stavebně mnohem dál a byl vybaven krásným náměstíčkem.

Jenže tentokrát se našlo mocné ale. Děda dostal rýmu jako trám. Zarudlé oči, opuchlý nos a horečka, že se nemohl ani postavit. Vidina noci na lokomotivě s očima upřenýma na koleje rázem nebyla lákavá ani pro dědu, ani přednostu. Strojvůdce, který má rozmazané už špičky na nohou nesplňoval jeho představy o bezpečně vedeném rychlíku. Děda zle zasažen virem a špatnou zprávou, že babičkovské volno se nekoná, si už skoro zoufal, když mu svitla jiskra naděje. “To musíš Rudo křenem!” zaznělo rezolutně z úst jeho kamaráda řešení, jak z prekérní situace ven. “Vem si kus křenu, nastrouhej ho a šňupni si pořádně. Než budeš mět vodjet, je po rýmě.”, dostalo se dědovi potřebného doplnění. Odjezd se blížil a naděje tedy vyhnala dědka z domu tak, jak zrovna byl. Na záhoně za nádražním domkem chvilku tancoval s rýčem v podvlíkačkách a už stál v kuchyni strouhaje křen.

Dědek byl chlap fortelná a tak když šňupnout, tak taky s fortelem. Magického kořene nastrouhal dobře půlku a aby šňupánek určitě zabral, schoval křen na chvíli pod skleničku. Nechat chvíli odstát. Tak. No a jdeme na to! Výdech, sklenička, nádech a HEPČÍÍÍÍÍÍÍÍK! Pod skleničkou se muselo nashromáždit notně křenových silic. Byla to totiž taková darda, že to s milým Rudlou při kejchanci praštilo o zem. Natáhnul se jak široký tak dlouhý a protože za sebou nechal židli, zachytila se mu do ní noha a při pádu si vyvrknul kotník.

Jak tenkrát dopadla ta cesta do Brna asi už víte a u nás v rodině se od té doby traduje, že křen je strašně špatnej na nohy. Ale to už víte taky, ne?