Hoďme superhrdiny přes palubu

10
05
2012
Napište nám komentář

Pokud jste ho nečetli, doporučuji. Popisuje totiž nejen rozdíly mezi chlapečky a holčičkami, ale také jak ženy v emancipačním nadšení zaplňují prostor, který patříval jen mužům. A tak jsem se jeho optikou chvíli rozhlížel kolem sebe. Dneska ráno jsem měl rozvézt holčičky po školách a školkách a pak se vydat do práce, abych odpoledne přijel na vystoupení u příležitosti dne matek. Jitka totiž nemohla, jelikož celý den tlumočila.

Dost možná tahle bezmála Shawovsky paradoxní situace vyústila v mou odpolední zápletku, ale o tom až jindy. Já jsem hlavně najednou viděl, jak se ženy snaží být dokonalými matkami, dokonalými domácími učitelkami, dokonalými kuchařkami, dokonalými hospodyňkami, dokonalými kolegyněmi a večer, když náhodou zbudou nějaké ty síly, i dokonalými milenkami. K tomu všemu musíte navíc dokonale vypadat. Stejné požadavky pak máte i na svého partnera, jelikož jeho nedokonalost ruší obraz vaší perfektnosti.

Já tomu ve své podstatě rozumím. Od dětství nám jsou servírovány hrdinky, kteří jsou všeho schopné, všechno stihnou, zachrání svět a na konci ještě z trouby jakoby mimochodem vytáhnou třináctichodovou hostinu a spiklenecky mrknou na starší dceru, která tak trochu pomáhala s obojím, zatímco manžel za rozloženými novinami zhola nic netušil.

Chlapečkové jsou pak stejným stylem připravováni na vzhled nesmělého nebo drsňáckého superhrdiny, který mezi romantickými scénami přemáhá největší představitelné padouchy, aby po svléknutí tajemného převleku vypadal jako rozkošně zmatený a bezradný pitomec, o kterého je radost se starat.

Řeknu vám to dámy všech věků asi takhle: Vykašlete se na to! Použil bych i silnější výraz, ale možná to budete číst před desátou večer. Měl jsem svého času přítelkyni, která dospěla k názoru, že mi může být po boku jen zcela dokonalá. Stejně dokonalá, jako mramorová socha. Bylo to naprosto a dokonale nesnesitelné. Vedle dokonalé bohyně se totiž nedá žít. Není totiž s čím žít a co sdílet. Sdílení je krásný stav, kdy se nebojíte přiznat tomu druhému, že je vám ouvej. Kdy můžete říct tomu druhému, že se cítíte jako pitomec, a on vás nebude přesvědčovat o opaku, ale vezme vás takovou jaká jste. Ano, správně. Prostě a jednoduše takovou, jaká jste, včetně toho, že se vám něco nepovedlo a nemáte tak zrovna náladu se za to chválit.

Váš partner na vás nejspíš nejvíc miluje tyhle okamžiky nedokonalosti. Jsou totiž lidské. A navíc ospravedlňují ty jeho chybičky, o kterých ví sám velmi dobře. Umožňujete tak být svému partnerovi jen člověkem. Vašemu partnerovi jde totiž především o to, abyste byly spokojené. Když jste spokojené, může být spokojený i on a proto je pro vaši spokojenost schopen udělat ledasco. A pokud mu o to nejde, stojí vůbec za to s ním být?

Ano, nebude z něj Superman a občas bude možná na zabití, ale přesně jen do té doby, kdy se vy budete cítit blbě a on prostě jenom přijde blíž, nastaví vám rameno, kam se můžete schovat, a bude držet, dokud to bude potřeba. Má totiž možnost jít s vámi obyčejným, zvládnutelným a pochopitelným životem bez rizika natahování na skřipce vašeho oblíbeného kašírovaného blba z filmového plátna.

A tak volám: „Hoďme superhrdiny přes palubu!“ Ano, na plátně zachraňují planety a galaxie, ale do našeho života se hodí asi jako svíčka do svíčkové. Zbude jenom hnusná pachuť na patře, když to zkusíte. A odměnou vám bude obyčejný chlap s obyčejným ramenem, ale ramenem, které je nablízku, když si o něj řeknete. Jste totiž pro něj jeho vesmírem, který může zachraňovat. A v něm má šanci být superhrdinou.