Synchronizované cestování

16
04
2012
Leave your thoughts

Když se jedná o zboží, užíváme si pohodlí krátké cesty do nejbližšího obchodu. Kamenem úrazu se ale stane, když chceme svlažit vyprahlé myslivny krůpějemi ze studnice poznání cizích krajů i mravů. Rázem my sami stojíme před volbou dopravního prostředku, kterému svěříme naše drahocené kosti s důvěrou, že z nich doprava či dopravce neudělá ostatky. Uznáme-li se křehkou orosenou a voňavou květinou, která disponuje časem krátkým či ještě kratším, volíme letadlo. To je taková krabička sardinek s několika plácačkami po stranách a na zadku se spotřebou jako Bugatti Veyron na plný plyn na každou jednu cestující osobu. Jelikož disponuji postavou větší než malou, cítím se v letadle jako sardinka, kterou navíc někdo ještě vyždímal z oleje, aby do mě mohl nacpat minihousku s minisalámem a mininápojem. Za uvedené konstelace snáším pouze relativně krátké lety mírně zpříjemněné přítomností pohledných letušek. To ovšem většinou diskvalifikuje britské aerolinie.

Luxusuchtiví cestovatelé s nadbytkem času nezřídka volí dopravu na druhé straně spektra. Majestátní zaoceánský parník nabízí na několikatýdenní plavbě takové prebendy, že se již jedná o svého druhu dovolenou, měřeno zážitky, délkou plavby i cenou.

A pro nás ostatní zbývá vlak a autobus. Vlak, zvláště v civilizovanějších galaxiích, než představují České dráhy, je můj dopravní favorit číslo jedna. Zejména na dlouhé tratě, kdy je možné zvolit lůžkový vagón a noční dobu cestování vlak přímo zbožňuji. Nastoupíte do vlaku, ubytujete se, zajdete si na teplou večeři a pak se uložíte k spánku. Ukolébá vás jemný rytmus, který kdysi inspiroval Dvořáka k napsání humoresky. Mezitím se řítíte k cíli rychlostí autu dlouhodobě nedosažitelnou ani na německých dálnicích, abyste k ránu buď posnídali a nebo se rovnou velebně vyložili na perón ve stavu stejně upraveném, jako při nástupu. Když jsem to zažil poprvé, pochopil jsem úspěch Orient expresu.

Posledním, ale z hlediska užitnosti a pokrytí lidstva nezanedbatelným prostředkem je autobus. Nejrozšířenější a tím i nejrozmanitější mlýnek lidstva. Nebudu rozepisovat městské speciály a přeborníky na krátké tratě, vozící nás do zaměstnání a podobně. S nimi máte myslím zkušenosti sami a navíc by to vydalo na samostatný fejeton. Zmíním se pouze o dálkových autobusech. Začátkem devadesátých let k nám k často vysmívaným Karosám mimo jiné dorazily Mercedesy, Neoplány a jiná vzhlížená a záviděná přesouvadla. Nadšeně jsem tehdy nastupoval do patrového Neoplánu jsa oslněn vybaveností zahrnující video, televizi, ledničku, minibar s nabídkou horkých nápojů, toaletu a “vzdušnou podmínku”, jak byla mimo jiné překládána klimatizace. Jak hořké však bylo zjištění, že zatímco prostor sedadel je menší, než v Karose, zbytek je prostě miniaturní. Tak miniaturní, že na toaletě jsem se prostě nedokázal zavřít, nevešel jsem se tam. S hlavou skloněnou v pokoře před nízkým stropem jsem v poloze skrčence držel kalhoty u kolen a sebevědomí vzůhu, abych pak nacouval v poloze zahradního trpaslíka do hygienického koutku s rozlehlostí plakátu na refýži. S láskou jsem tedy vzal Karosu i zatávky u čerpacích stanic na milost a roky se přepravoval spíše v roli univerzálního držáku svých partnerek, které se na sedadlo přeci jen nějak poskládat dokázaly. Čas postupoval dobře známým směrem a i Karosa dorostla užitečným vybavením své konkurenty a dokonce jí zůstala ona větší místa na sedadlech, když jsem se potkal s novou vymožeností. Lyžovat do Francie jsem vyrazil považte lůžkovým autobusem. Pln zvědavosti jsem tehdy nasedal do o něco méně pohodlné Karosy, která však na noc prodělala záhadnou proměnu. Opěradla se vyklopila vzůhu, sedadla se rozložila a v autobude vznikly palandy přes celou délku vozidla. My se na ně naskládali pochopitelným stylem hlavy k sobě a nohy též a noc začala. Prvotní euforii z nohou, které netlačily s pocitem dobře napuštěného sudu s dešťovkou, překryla opěradla, která naopak tlačila. Nijak moc, není třeba si představovat lože mučedníkovo, přesnější by možná bylo Záhořovo lože: Z jedné strany pálí jako oheň vzňatý, z druhé mrzne v kámen ledovatý. Ležíte na tom lůžku, které není ani opěradlem, ani postelí a zjišťujete, že je vaše tělo postaveno vždycky tak akorát, aby to někde tlačilo. Popošoupnete se níž, hups a sousedovi nohy. Výš to nejde, tam už vidíte sousedovu hlavu a dýcháte mu na pleš, až se na ní srážejí kapky. Otočíte se a váš vedlenocležník (obyčejně partner) musí udělat to samé. Šířka toho lože je totiž plus mínus od ramene k rameni sedícího dospělce. Nic víc, nic míň. Je to vlastně takový test partnerské lásky. A také partnerské synchronizace. Začalo vás tlačit dřív? Otáčíte se a váš partner musí s vámi. Přitom žďuchnete do nohou souseda pod vámi, ten se probudí a zjistí, že ho něco tlačí. Souseda nad vámi jste už probudili, jelikož hekáte jako umírající nosorožec, abyste se dokázali otočit v prostoru na výšku bratru 50cm a neshodili si deku, kterou jste přes sebe dokázali přehodit jenom proto, že vaše partnerka ještě nezalehla. No vlastně spíš než zalehávání ta činnost připomíná zasouvání nábojnic do zásobníku odstřelovačem, který opravdu miluje svou práci. Hop, plop, šup a křup. “Sakra Máňo, já si nechal mobil, dej mi ho do tašky!” A když už jsem zmínil Záhořovo lože, tak z jedné strany vás přehřívá partnerka a topení autobusu a z druhé strany máte nočním vzduchem hojně chlazené okno, které se ještě začne hojně rosit, takže vaše oblečení a deka brzy slouží zároveň jako instantní lázeň.

Ležíte, snažíte se spát a se zbytky zdravého rozume se soustředíte na pozitiva. Třeba to blaho, že jste aspoň vodorovně a netlačí nohy. Autobusem se mezitím přelévá jako mexická vlna otáčení a hekání všech spolucestujících. V tomto v pravdě meditativním stavu jsem tomu dokonce vymyslel odborný název: Synchronizované chrápání. Jsme zkrátka všichni somnabely.

(Psáno na cestě autobusem a vlakem.)