Když už se mi v kavárně začalo dařit zbavovat se nánosů z dob štědrého zaměstnavatele a vešel jsem se i do staršího oblečení, rozhodl jsem se tento mělibý proces podpořit dalším pohybem. Něco konzultace s podobně postiženými, krátký hovor s milovanou ženou a návštěva webu o kosení přinesly do naší domácnosti novou kamarádku – kosu. Obyčejnou, nikoliv motorovou. Tu totiž už vlastním.

Netrpělivě jsem ji vyhlížel z klidu a bezpečí kavárny, kam měla dorazit. Objednávka zněla naklepat u dodavatele, abych pak měl na co vzpomínat, až sám přiložím manuálně nesmělou ruku k vlastnímu dílu. Dlouhá a štíhlá krabice dorazila o den později, než jsem čekal, ale o to byla krásnější. Naložil jsem ji do auta, přihodil manželku a ve školce dcery a chvátám do svého domova, do svého hradu, své jeskyně v dílně, abych si vyrobil i kozlík na naklepávací babku. Žena už totiž kosu má po mém tchánovi, svém tatínkovi. Při svém prvním a velmi neumělém pokusu státi se správným sekáčem jsem mimo jiné zjistil, že jsem spíše oráč, a že kosiště není stavěno na hlubokou ba ani na mělkou orbu. K mé kose bylo tedy přibaleno i kosiště pro Jitku a kosu bylo nutné fortelně naklepat, jelikož ostří již připomínalo spíše kulatinu, než žiletku.

Zatímco jsem zbytek volného dne trávil amatérskou truhlařinou, sousedi z Ukrajiny, už dříve značně dojati koňmi uviděli MOJI kosu. Já se dřu s pořízem a oni mi mezitím posekali zahradu. Nápřah, švih, nápřah, švih. Není na nich patrná žádná námaha, stíhají u toho zlámanou češtinou vyprávět, jak tatík kosil na jeden zátah pruh o šířce 2,2 metru, jak je kosa ostrá a dobrá, jak jsou zvyklí na jiné umístění ruček a já jen hledím, jak jim práce skáče od ruky. Dobře jsem koupil! Moc dobře!! Už se těším, až se budu stejně snadno prohánět loukou. Zdánlivě bez námahy, rychleji než s motorovou kosou nebo sekačkou. A za mnou budou zůstávat jen řádky pokosené trávy tak úhledně srovnané a položené vedle sebe. S pocitem masového výrobce sena, tedy výrobce produkujícího dostatečné množství, aby koně v zimě neztráceli maso z koster, budu uléhat znaven ale spokojen v setmělé ložnici, abych pak ráno pozoroval rýsující se svaly a ubývající špek z okrasného tukového prstence – důsledek to návštěvy v nejpřirozenější a nejlevnější posilovně na venkově.

Sakra nechte mi taky něco! Pusť, ať si to taky zkusím. Nápřah, švih, nápřah, švih. Kosa proniká stébly lehce a snadno. Skládá je a já si šlapu čistou, krátce a pravidelně seseklou travičkou. No, krátkou… „Himl, jak to dělají, že to berou tak u země?!“, dorazil jsem po ukrajinském trávníčku k výsledku mého snažení. Aha, níž musím. Víc se předklonit, to je ono! Nápřah, kop! Kruci, takhle ji odepíšu stejně snadno jako tu první. Nápřah, švih. To je ono. Nápřah, švih. Jasně. Ještě dýchat. Nápřah a nádech, švih a výdech, nápřah, kop. Do Prčic a ještě dál! Ta lehkost rozhodně není kosou. Na! Vem si to, než to zahodim! To radši ten poříz, ať mám aspoň zdání užitečnosti. „Chonziku, musiš patu dolu, tlačiť patu dolu.“ Ukazuje mi Viktor znovu ten protivně plynulý a hladký pohyb. Nevěřícně zírám, snažím se přijít na to, kde je to kouzlo.

Zklamán odcházím ke kozlíku. Však ono to přijde. Musí, když to nevzdám. Možná to bude stát další kosiště, nebo i víc, ale přijde to. Druhý den, po té co jsem naklepal na novém a celkem povedeném kozlíku i Jitčinu kosu a tím se dostal k lizu i Bohdan, jdu jen tak přikrátit trávu kolem příjezdové cesty. Prima! Když je to rovný a dostatečně se soutředím, jde to!

Za branou sedí na motorovém valníku vlastní výroby jménem Příšera soused, zaměstnanec místního zemědělského družstva. „Ahoj. Takový techniky máš a honíš kosu?“, oceňuje moje snažení. Já to mám jako relaxaci a uklidnění, vysvětluji neobratně. „Aha. Tak to bych já nedělal.“, vyjádří mi podporu. Pak odjíždí Příšerou oblaky benzínového kouře na svou zahradu zapaluje si k tomu cigaretu.

Zdá se, že jsem z jiné planety. Nejsem si toho vědom, takže doufám, že to není Mars. Neměl bych co sekat. Ale stejně díky, Vašku. Máš pravdu, aniž by sis to možná uvědomil. Ta technika půjde z domu.