Lidstvo je navíc sebestředně přesvědčeno, že zaujímá výlučné místo mezi zbytkem života i neživota naší planetky. Samozřejmě když pominu jeho smysl ve zmíněném houževnatém bránění rozvoji ostatních forem života. Podle známých dat je u člověka nejvíce rozvinuta potřeba hned dvou smyslů každého jeho činu: Vnější a vnitřní. Ten vnější smysl obyčejně nacházíme v podobě odrazu žebříčku našich vnitřních hodnot. Systému, kterému jsme přiřadili smysl kdysi v dávné či blízké minulosti. Nejčastěji se těmto tvůrčím silám, které nás pak ovlivňují celý život, říká výchova a prostředí.

Touto zvláštní mřížkou, které si jsme vědomi jen z velmi malé části, pak měříme hodnotu celého našeho okolí. Přisuzujeme smysl okolním jednotlivostem. Zákonitě tedy dochází ke střetu, protože co dává smysl mě, už může snadno být ne-smyslem například pro mou ženu. A to jsem úmyslně zvolil bytost, jejíž hodnoty jsou těm mým tak blízké, že je schopná se mnou sdílet jednu domácnost, děti, stůl i lože.

Takže máme dva druhy hodnot, vnější a vnitřní. Jelikož tu vnější stanovujeme na základě našich představ a naše představy jsou řízeny vnitřním vesmírem, ne zcela vědomě zvládnutým, dostáváme se my sami do každodenního konfliktu. Vnější hodnoty se ukazují jako pomíjivé, protichůdné a jelikož se snažíme dosáhnout alespoň relativní stability vnitřního světa, tak často zraňující, když je konflikt reality příliš velký, aby šel vytěsnit.

Ha! Pozorný čtenář si nyní nejspíš začal brousit teslici, chystat hřeby a zjišťovat mou adresu. Tak když je vnější svět tak iluzorní, jak může vítězit realita nad vnitřním obrazem? Plkáš, Kořínku! No, jak se to vezme. Měříme sice naše okolí vnitřním žebříčkem hodnot a tím získáváme jakou základní matrici obrazu světa, ale máme pořád jen obraz. Čím víc se ho snažíme uchovat v souladu s naším žebříčkem, namísto v souladu s realitou, tím více vybočujeme z reality. A to si realita nenechá dlouho líbit. Naše představa, že zde jsou dveře, je reálná přesně do doby, kdy tam někdo zlomyslně postaví zeď. Další trvání na tom, že tude lze projít, narazí na intenzivní bolest.

Uvedu jiný příklad: Ve vesnici máme sousedku. Řekněme, v zájmu zachování politické korektnosti, že je to ten typ sousedky, která nevítězí v soutěžích popularity. Spíše naopak. Je to nejspíš tím, že nemá stálou práci. Nemá práci a tak sedí doma. Sedí doma a nebo chodí po okolí s podvozkem ze starého kočárku, na němž tahá větve na topení. Díky tomu všemu má čas a vidí každému do talíře. A pak ten čas využívá k tomu, že píše. Tu napíše, že jí povodeň zaplavila dům do metru a půl (bydlíme na kopci v 550 metrech nad mořem), tu že jí vichřice shodila půl střechy (nejspíš ji zvládli až na pár tašek s manželem ještě v noci vrátit na místo, jiné vysvětlení mě nenapadá) a tu napíše, že ten a ten soused dělá to a to a že to je špatně (tam se někdy, chudák stará, zapomene podepsat). Nikomu ze sousedů její chování prostě nedává smysl. Ale jí ano. Jí to dává smysl natolik, že je ochotná do toho investovat svůj čas a energii. Sedne ke starému psacímu stroji, založí papír někdy i s kopíráky a datluje a datluje, aby sjednala světu nápravu. To je ukázka jejího vnitřního smyslu pro smysl. A zajímavé na tom je, že si nedovedu představit, jak by naše vesnička s pár desítkami lidí fungovala bez ní. Proč? Protože pocit nesmyslnosti jejích činů a někdy i pocity ublížení zbytek vesnice stmelil měrou až nebývalou. Ano, samozřejmě, z její strany to není vědomý cíl a nejspíš ani podvědomý, ale už jsem psal, že naše smysly vstupují do konfliktu už v nás samých, co teprve, když se setkávají na kolbišti reality.

Domyšleno do konce, má nějaký smysl vše kolem nás, vše co se událo i vše, co ještě uděláme či dopustíme, aby nastalo. Naše neschopnost zahlédnout tento smysl všeho, toto skryté dobro v každém šlápnutí do psího semaforu na chodníku, nás donutilo si vytvořit představu něčeho vyššího and námi. Jakési vyšší bytosti, která sleduje ten kvas vesmíru, dohlíží snad na něj a často jej údajně i stvořila. Nejzajímavější mi na tom přijde, že je dokonce možné, že existuje, ale už z podstaty věci nám její úhel pohledu nebude příliš užitečný. Zejména proto, že ho nebudeme schopni pochopit o nic lépe, než bude schopna pochopit naše jaterní buňka svůj přínos pro krásu koncertu barokní hudby, při němž zemřela.

Můj pocit vnitřního smyslu myšlenky, kterou tu tak rozvlekle rozvádím mě nutí končit. Její vnější smysl už nechám klidně na vás.