O filtrech a dětech

16
04
2012
Leave your thoughts

Přijde mi to vlastně legrační. Zkušenosti nám totiž nasazují jakési magické brýle se zcela specifickými filtry. Potkávám se s tím v podstatě na denním pořádku v kavárně. “Hezký den. Co Vám nabídnu?” “Kafe.” Zákazník zřetelně není nadšenec do kávy a tak netuší, že jsem mu schopen nabídnout deset způsobů přípravy kávy, “turek” má čtyři varianty podle velikosti a materiálu nádoby a to ještě potřebuji vědět, zda si přeje ke kávě horké mléko. Zadanou objednávku “Kafe.” tedy rozvádím dál a dozvím se, že to znamená “normální”. A jsme přesně u toho! Host se zcela zjevně odkazuje na svůj standard, svůj filtr, kterým měří tento svět co se kávy týče.

Tyto filtry nám umožňují vnímat svět kolem nás jako známé a tím i bezpečné místo. Získáváme je od dětství, protože to umožnilo člověku, aby evolucí prošel relativně bez úhony až do dnešních osvícených časů, kdy si i takový filozofický popleta jako já může vést kavárnu a zároveň dřepět u počítače a plkat na libovolné téma ho napadne. To je třeba mimochodem další takový filtr. Ne to plkání, ale ta technika. Moje holčičky se už první den v porodnici “tak nějak” seznámily s počítačem, mobilním telefonem, digitálním foťákem a mobilním připojením k internetu. Je to v jejich obrazu světa úplně normální, běžné a všední. Já stále ještě nad parametry GPRS, CDMA, 3G, HSDPA, HSUPA a dalšími zkratkami žasnu a padám na pozadí. A to už vůbec nemluvím o děsu v očích mé maminky, když má napsat email. Až budou holčičky ve věku, kdy to budou schopné vnímat i na detailnější úrovni, nejspíš řeknou něco jako “hmmmm, dobrý” a převedou hovor jinam. K jejich světu, kde jsou úžasné a ohromující jiné věci.

Nedávno mě ta starší dcera naprosto zaskočila zcela nevinnou a podle mého nelogickou otázkou. Dala mi tak nahlédnout do světa zcela mimo mé filtry a já si uvědomil, jak je ovlivňuje třeba ta moje neustále prožraná huba. Na vysvětlenou uvádím, že se na naší zahrádce loni pásli dvě jehňátka/beránci coby čtyřnohé sekačky a podzimní zpestření jídelníčku. Letos ale byli vystřídáni našimi dvěma koníky, Gitou a Laroussem. Matylda, vypadajíc lehce napjatě a těžce zamyšleně povídá: “Tati a tyhle koně nebudeme jíst?” Jen jsem heknul a pak ji SAMOZŘEJMĚ ubezpečil, že určitě ne, že se nemusí vůbec bát. Následovalo opět zamyšlené ticho, které po pár sekundách prolomila druhá otázka: “A z čeho se teda dělá koňak?”