Malé projektově dětské zamyšlení

16
04
2012
Leave your thoughts

Na jaře jsem si s Jitkou dělali legraci, že jsme si letos pořídili dvojčátka: Kavárnu a Restauraci. Nyní po pár měsících sebevzdělávání v oboru praktické gastronomie spouštíme nový obdobný projekt. V Sedlčanech otevíráme kavárničku a budeme se nadále jmenovat Kavárna Ke kořenům a Restaurace Ke kořenům.

No a dneska jsem si uvědomil, jak ta paralela nového projektu a dítěte vlastně sedí. Nejprve se začnete zabývat vůbec myšlenkou na dítě. Největší skok je z počtu nula na jedna. Kdo nás potkal loni na podzim a hlavně v zimě, byl zavalen hromadou naprosto neuzemněných představ o tom, jak to bude, až to bude. Pokud potkáte budoucí rodiče plánující potomstvo, nejspíš vás zaplaví obdobnou snůškou vyčteného, zažitého z dětství a patřičně znegovaného a hlavně budou mít na všechno odpověď. A pak přijde ta doba začátku. Všechno se rozjede a vy prožíváte skutečný mentální orgasmus a pravé těhotenství, když TO stavíte. Stejně jako budování tělíčka nového budoucího človíčka.

A stejně tak má každý projekt i svoje těhotenské a porodní bolesti. Obavy, jestli to zvládneme, jestli jsme udělali dost, aby TO celé bylo v pořádku.

Inu berme, že je porod šťastně za námi a přichází na řadu kojení. Čím by se tak nově narozený projekt mohl kojit? Já myslím, že je to energie svých tvůrců. Jsou to oni, kdo musí najednou brát v potaz skutečnou realitu. Místo na sebekrásnější vize totiž zaplnilo TO a je načase představy porovnávat se skutečností. Právě začala skutečná práce. Rodiče tedy přemýšlejí ve dne v noci, zkoušejí kudy na to, hledají jak udělat to, co si tak vysnili. Přichází první kompromisy a také první radosti. Ono nám TO už udělalo první bobeček, ono se To usmálo. (Čtěte: Dostali jsme první spropitné. Zákazníci nás chválí.) Původní obraz, na mnoha místech mlhavý a nejasný, nabral jasné kontury a začíná odplácet nainvestované. Také prvotní euforie rodičů pomáhá překonat první pády. Toto kojení zakotvuje projekt v realitě, stejně jako skutečné kojení pomáhá budovat tělo TOHO mrňouska. A stejně jako kojení a další péče buduje citovou vazbu mezi rodiči a děťátkem, ono pomyslné projektové kojení buduje vazbu mezi rodiči a TÍM. Kolikrát jste Vy sami slyšeli, že tohle je moje dítě a nikoliv ve spojení se skutečným robátkem?

A co se stane, když je to holátko nedokojené? No, u dítěte nastanou problémy. Problémy jsou mnohé, mnoho z nich je zatím nedokázaných zato další už stojí na pevnějších základech. Jedním z těch, které se považují za docela jisté, jsou problémy s imunitou. Opakující se choroby, alergie, ekzémy a kdo ví co ještě.

Co je to taková imunita u člověka? Já jsem přesvědčen, že je to schopnost těla vnímat samo sebe v širokém kontextu okolí, do nějž je zasazeno. Jednodušeji řečeno: Tohle jsem JÁ a tohle nejsem JÁ. Pokud si je tělo schopno udělat jednoznačně tento závěr, dokáže i posoudit, co hlídat a co ne. Aha! Ty jsi cizí bakterie, na tebe si dám pozor. A ty jsi pyl, na tebe pozor dávat nemusím. Ale jak to to tělo ví, zda si pozor dávat a zda ne? Jsem přesvědčený, že ona mocná čarodějka příroda dělá věci jednoduše. Máme-li tu univerzální zákon, že každá částice směřuje do stavu co nejmenší vázané energie, nevidím důvod, proč by to samé nemělo platit i pro společenství těchto částic. Představuji si tedy, že tělo zjišťuje, kolik energie daná věc přináší a kolik stojí její udržení a nebo zpracování. A platí to pro jídlo, bakterie, viry, zkrátka všechno. Mám tělo, které nesnáší lepek? Jeho zpracování stojí víc, než je jeho přínos? Nechci to! A stejně tak je možné vnímat imunitu nějakého TOHO. Pokud TO rodiče dostatečně usadili v jeho realitě, tak prospívá. Ví, co má pod svou kontrolou a když to tam skřípe, je třeba tam napřít nějakou tu energii. A stejně tak ví, co už je mimo jeho moc, a tam energií rozhodně neplýtvá.

Pokračování (snad) příště