Kluci v akci

16
04
2012
Napište nám komentář

Tomáš bohužel přijel zrovna ke konci mého dlouhého pracovního týdne v kavárně v Pasáži 7, takže jsme se vídali poněkud pozřídku, ale v pondělí odpoledne došlo konečně i na ty dopředu dojednané těstoviny. On zadělal těsto na nudle a já se v mezích svých možností snažil překážet co nejmíň. Než se těsto uleželo, jal jsem se páchat náplň, protože když těstoviny, tak ravioli! „Přeci nevyměknem a nebudem dělat jen nudle, ne? Ať to stojí za to!“, dohodli jsme se jako správní chlapi pár měsíců před vlastní akcí. Špek a slanina od Dvořáka, listový špenát a dusit. Na závěr jsem do odstavené do sucha vydušené směsi přidal čerstvý česnek a těšil se na tvorbu oné laskominy.

Tomáš se zkušeností starého mazáka řídil projekt, já dělal víceméně chytré ruce. Musím říct, že ta podivná válcovací stolice je hotový zázrak. Když to máte řádně zmáknuté, vypadávají z ní pláty těsta tenounké tak, že si přes ně vidíte ruce. Tomáš si pochvaloval, jak to těsto vůbec nevysychá, já valil oči a za chvíli už jsme lžičkou plácali špenát na širokou a hodně dlouhou nudli. Bobeček vedle bobečku, natřít žloudkem, přiklopit druhým pásem těsta a hlavně pořádně vymačkat vzduch, než se to slepí. Hotovo. Teď s tím šup do vody, za chvilku vytáhnout a přidat máslo se šalvějí.

Za pár minut voláme holky, kterým přibyla i posila od sousedů, aby šly baštit. Druhé kolo a já už získávám rutinu. Těstoviny ani moc nepřibývají, jelikož je stíháme s holkama zlikvidovat ještě před vychladnutím. Jitka, aby zbytečně nerušila mužský kuchařský rituál, si vzala kolečko a jala se koním čistit pastvinu. My se s Tomem zatím zažíráme do díla a holčičky si někde hrajou.

Těstoviny se vrší, voda v hrnci bublá, těsto i špenát mizí. Po nějaké době přichází Jitka a za ní uplakaná Agátka. Jitka se tak trochu opatrně ptá, kde jsou děti. Chvilka panického zmrznutí mozku, než vydá vzpomínku, že šli doprovodit velkou Matyldu domů. „Aha. No já našla totálně hysterickou Agátku, jak cloumá dolní bránou z venku.“ Chvilka ticha. Já koukám, že Agátce už osychají slzičky. Tomáš jako tatínek nemá potřebu nic dál řešit, takže Agátka dostává na uklidněnou čerstvé špagety. Ty už s úsměvem odmítá a my zase pokračujeme v produkci. Jitka nám obětavě pomáhá s likvidací té dobroty. Na závěr ze zbytku recyklovaného těsta, pozůstalého žloudku a bílků udělám šizené tagliatelle carbonara a kulinářská oslava končí.

Když jsem později s Jitkou probíral onu situaci, vylíčila mi, že z pastviny slyšela nějaký pláč, ale nechala to být. Koneckoců vždyť jsme tam byli my. Když ale přerůstal pláč do hysterie, začala to řešit. Musím říct, že mě to překvapilo. Mám obyčejně uši jako radary a hned tak mi něco neujde a přesto jsem neslyšel vůbec nic. Tom jakbysmet. Naše zahloubání do díla bylo asi větší, než jsem si byl vědom. Nejvíc mě ale potěšila Jitka. Celou událost totiž uzavřela s jednoduchým: „No jo, vy tatínkové to holt děláte jinak.“ Myslím, že myslela těstoviny i výchovu.

(Psáno pro Sedlčanský kraj)