O filtrech a dětech

Každý z nás je jedinečný. Jsme sice všichni stejní do té míry, že jsme schopni se navzájem rozmnožovat dokonce napříč rasami, ale přesto je každý z nás unikát. To, co z nás takový unikát dělá, je soubor našich vlastních zkušeností. Jak nás ale takové nabyté zkušenosti ovlivňují? Read More

Přijde mi to vlastně legrační. Zkušenosti nám totiž nasazují jakési magické brýle se zcela specifickými filtry. Potkávám se s tím v podstatě na denním pořádku v kavárně. “Hezký den. Co Vám nabídnu?” “Kafe.” Zákazník zřetelně není nadšenec do kávy a tak netuší, že jsem mu schopen nabídnout deset způsobů přípravy kávy, “turek” má čtyři varianty podle velikosti a materiálu nádoby a to ještě potřebuji vědět, zda si přeje ke kávě horké mléko. Zadanou objednávku “Kafe.” tedy rozvádím dál a dozvím se, že to znamená “normální”. A jsme přesně u toho! Host se zcela zjevně odkazuje na svůj standard, svůj filtr, kterým měří tento svět co se kávy týče.

Tyto filtry nám umožňují vnímat svět kolem nás jako známé a tím i bezpečné místo. Získáváme je od dětství, protože to umožnilo člověku, aby evolucí prošel relativně bez úhony až do dnešních osvícených časů, kdy si i takový filozofický popleta jako já může vést kavárnu a zároveň dřepět u počítače a plkat na libovolné téma ho napadne. To je třeba mimochodem další takový filtr. Ne to plkání, ale ta technika. Moje holčičky se už první den v porodnici “tak nějak” seznámily s počítačem, mobilním telefonem, digitálním foťákem a mobilním připojením k internetu. Je to v jejich obrazu světa úplně normální, běžné a všední. Já stále ještě nad parametry GPRS, CDMA, 3G, HSDPA, HSUPA a dalšími zkratkami žasnu a padám na pozadí. A to už vůbec nemluvím o děsu v očích mé maminky, když má napsat email. Až budou holčičky ve věku, kdy to budou schopné vnímat i na detailnější úrovni, nejspíš řeknou něco jako “hmmmm, dobrý” a převedou hovor jinam. K jejich světu, kde jsou úžasné a ohromující jiné věci.

Nedávno mě ta starší dcera naprosto zaskočila zcela nevinnou a podle mého nelogickou otázkou. Dala mi tak nahlédnout do světa zcela mimo mé filtry a já si uvědomil, jak je ovlivňuje třeba ta moje neustále prožraná huba. Na vysvětlenou uvádím, že se na naší zahrádce loni pásli dvě jehňátka/beránci coby čtyřnohé sekačky a podzimní zpestření jídelníčku. Letos ale byli vystřídáni našimi dvěma koníky, Gitou a Laroussem. Matylda, vypadajíc lehce napjatě a těžce zamyšleně povídá: “Tati a tyhle koně nebudeme jíst?” Jen jsem heknul a pak ji SAMOZŘEJMĚ ubezpečil, že určitě ne, že se nemusí vůbec bát. Následovalo opět zamyšlené ticho, které po pár sekundách prolomila druhá otázka: “A z čeho se teda dělá koňak?”